Chceme více žen ve vrcholné politice. Nelíbí se nám současný stav, kdy máme ve sněmovně pouze 46 poslankyň v celkově 200 členném zákonodárném sboru (tedy 23%). Na tom se shodli účastnice a účastníci politického panelu v rámci konference Nad skleněným stropem, pořádané pražským magistrátem 24. června.
Co s tím? Tady už takový soulad zdaleka nepanoval. Ačkoli většina politických stran není dle diskutujících vstřícná a podpůrná vůči ženám, které by se rády dostaly na přední pozice, slovo kvóty se přítomné političky téměř bály vyslovit. A pokud již kvóty zazněly, tak pouze jako předmět vnitrostranické debaty (debaty se účastnili Markéta Gregorová a Adéla Šípová za Piráty, Barbora Urbanová za STAN, Petr Pavlík za ČSSD a já ze Zelné).
O tom, jak dostat více žen na vrchol, se v politických stranách vedou debaty celé roky. Některé strany (například ČSSD či KD-ČSL) mají dokonce i své ženské kluby či skupiny, které se snaží političky motivovat a prosadit je do vysokých funkcí a potažmo do Sněmovny. Výsledek? Po 25 letech se nám zastoupení žen z 15% zvedlo na již zmiňovaných neuvěřitelných 23% (22% těsně po volbách, od té doby se zastoupení žen zvýšilo o 1% kvůli rezignaci některých poslanců, které nahradily jejich stranické kolegyně, čekající poslušně v pozadí).
Kritická hranice pro to, aby ženy nebyly v politice pouhou menšinou, ale dokázaly aktivně prosazovat svoje zájmy, leží na nedosažitelných 30%. Pokud je jejich zastoupení pod touto hranicí, musí se při hlasování přimknout k většině, pokud chtějí politicky přežít. Budeme-li dále pokračovat tímto závratným tempem, paritního prahu, který začíná na 40%, dosáhneme za skvělých 50 let. Pokud mi tedy nebude dána do vínku dlouhověkost mé babičky, nejspíš se ho nedožiji.
Proč jsou kvóty tak odpudivé? Přítomné političky (stejně jako řada diskutujících na sociálních sítích) zmiňuje především dva důvody. Jednak jejich nedemokratičnost a pak to, že se kvůli kvótám dostanou do popředí neschopné a nekvalitní ženy. Pojďme se na obě výtky podívat blíže.
O kandidátních listinách hlasovali naši členové a členky, a jakákoli úprava by znamenala zásah do demokratických pravidel, zněla nejčastější omluva Pirstanu. To, že v čele kandidátních listin a po té do parlamentních lavic zasednou skoro samí muži, je přitom mnohem větší demokratický deficit (a to zde zcela vynechávám strany, kde neexistuje transparentní mechanismus na výběr kandidátů/ek a posty se přidělují Bůh ví dle čeho). Proč? Protože ženy a muži mají (bohužel) výrazně odlišné životní zkušenosti a s nimi související potřeby.
Pouze 1% mužů zůstává s dětmi na rodičovské dovolené. Většinu mužů tedy příliš nepálí to, zda seženou místo v jeslích či ve školce. Do práce budou chodit tak jako tak. Muže také nepálí platová diskriminace, u pohovoru se jich budoucí zaměstnavatel nejspíš neptá, zda plánují rodinu či kdo se bude starat o děti, když budou nemocné (antidiskriminační zákon sice takovéto otázky pokládá za nepřípustné, ale zkuste to dokázat u soudu). Nemusí se bát, že je někdo znásilní, jako se to děje zhruba každé desáté ženě, či že se stanou obětí domácího násilí (94% napadených tvoří ženy).
Díky tomu, že ve Sněmovně sedí 77% mužů, stále nemáme přijaté zákony, které by výše uvedené problémy řešily (garance místa v jeslích či školkách již od 1 či 2 let dítěte, přísnější tresty za znásilnění než jen pouhá podmínka, ratifikace Istanbulské úmluvy a s ní propojený systém pomoci obětem znásilnění, atd. atd.). A dopady tohoto demokratického deficitu tak pociťuje na vlastní kůži každá z nás.
Navíc kvóty neříkají, kdo přesně má být v čele (zda paní Vomáčková nebo pan Novák), jen stanovují, že určitý podíl osob, které si budeme na kandidátku volit, musí být ženy. A je pak už na nás, jaké ženy tam zvolíme.
Vy chcete více žen v politice? Tak se podívejte na Schillerovou, Maláčovou nebo Benešovou, zněl častý argument v diskuzích. Ano, díváme se na ministryně ve vládě, v jejímž čele stojí Andrej Babiš a kterému vydatně pomáhá z Hradu Miloš Zeman. A nevidíme v tom problém. Když tam mohou být blbci, proč tam nemohou být také blbky? Navíc debata o jasně definovaných kvalitách, které by měl politik či politička splňovat a potřebě volit si do čela osoby podle určitého kompetenčního profilu se objevuje teprve až s diskuzí o kvótách. Do té doby nikdo neřeší, zda si náhodou nevolíme do čela země neschopu, korupčníka či lháře. Proč tedy chceme na ženy uplatňovat přísnější metr?
A jaký byl závěr naší politické debaty? Ačkoliv to ne každý zcela otevřeně deklaroval (ale víceméně s tím souhlasil), jsou kvóty jediným nám dosud známým fungujícím mechanismem, který zajistí, že se ženy dostanou na přední místa kandidátních listin. A pokud má daná politická strana i dostatečnou podporu ve volbách, tak i do Sněmovny. Ostatně celá řada okolních zemí (v čele s tolikrát omílanou Skandinávií, kde už měli prezidentku i premiérku, aktuálně třeba ve Finsku, a kvóty už zde mohly být zrušeny, protože díky nim došlo k rychlému překročení paritního prahu) je nám toho dokladem.
Je nutné si ovšem pohlídat, aby kvóty stanovily i pořadí, které mají kandidátky obsadit (například systém zip, kdy se v určitých sekvencích střídají ženy a muži), aby to neskončilo jako u ČSSD. Tam ženy sice obsadily polovinu kandidátky, ale bohužel to byl její spodek. Nahoru se nedostaly a do Sněmovny pak také ne. Jediná česká politická strana, která má toto důsledně ošetřené, jsou Zelení. Jednak už více než 10 let volí své kandidátky zipovým způsobem (v každé trojici je jeden muž) a také zavedla po vzoru Německa systém spolupředsednictví. V čele strany i jejích regionálních buněk stojí vždy vedle sebe žena a muž.
Nemůžeme si ale myslet, že jsou kvóty samospásné. Je nutné ruku v ruce s nimi podporovat vstřícné prostředí jak uvnitř stran samotných (podpora a motivace političek, aby kandidovaly, uzpůsobení termínu a délky stranických schůzí, mentoring, …) tak i v celé společnosti. Protože dokud bude na bedrech žen ležet většina péče o domácnost a rodinu, nelze se jim divit, že jim už nezbývá energie a čas na to angažovat se na předních politických místech. A my tak budeme čekat ještě 50 let, než jich bude ve Sněmovně dostatečný počet.